původně publikováno 25. dubna 2019

Poprvé jsem na to narazil v souvislosti s Critical Role – řada fanoušků se začala ozývat, že trpěli sebevražednými tendencemi a/nebo depresemi a sledování příběhů Vox Machina jim pomáhalo překonat těžká období… To samo o sobě není unikátní pro D&D, podobnou pomoc dokáže zajistit i televizní seriál nebo knihy, ale je hezké vidět, že streamované RPG může někomu takhle změnit život. O něco později jsem se z diskuse mezi Mattem Mercerem a Satine Phoenix (a několika dalšími DM, jejichž jména se mi teď nedaří dohledat) dozvěděl o tom, jak se američtí vojáci učí pracovat s PTSD pomocí RPG. A teď, docela nedávno jsem narazil na to, že řada terapeutů používá RPG jako součást terapie – v rámci zvládání úzkostných stavů i jako součást osobního rozvoje.

Podobné benefity mají i LARPy, ale u nich jsem to vždy bral jako druhotnou záležitost (třeba hra Cesta dlouhým dnem do noci, která sleduje dysfunkční rodinu uzavřenou v cyklu vzájemného obviňování a ubližování, pro mě byla v mnoha ohledech očistnou zkušeností, ale nemyslím si, že to platí univerzálně), zatímco u RPG her lze snadno upravit podmínky podle potřeb hráčů a okamžité situace.

Nejsem psycholog (i když se zajímám) a zdaleka bych si netroufal vést hru zaměřenou na psychoterapii (pokud jsem to někdy udělal, bylo to omylem, podobně jako se to někdy daří u LARPů), ale moc se mi líbí, že tohle využití her existuje. Jako bezpečný prostor, kde si člověk může bez následků zkoušet různé situace a odbourávat překážky v sobě samém.

Je to velký posun od 80. let, kdy bylo D&D radikálními křesťany v USA vnímáno jako nástroj Satana a cesta k drogám a sebevraždám mladistvých…
Ale co by člověk čekal od radikálních… čehokoliv?