Jako obvykle, tohle je sebereflexe v reakci na situaci, která se stala při jedné z nedávných her – a snaha ji zformulovat a pojmenovat je součástí snahy o vlastní zlepšení. Níže uvedený problém by šel velice snadno zobecnit a tvářit se, že jde jen o povšimnutí, které se mě vlastně netýká, ale přiznání vlastní chyby je důležité i z toho důvodu, že je žádoucí ukázat, že ani po takřka 30 letech vedení různých RPG není člověk o nic méně začátečník, než první den (jen to umí lépe skrývat).

Zdržím se přílišných spoilerů, protože tohle se stalo během hraní Abomination Vaults (kampaň v Pathfinder 2E, kterou chci hrát alespoň ještě jednou), ale situace byla taková, že se postavy dostaly do konfliktu s bytostí, která byla jednoznačně inspirovaná Lovecraftovskou mystikou a jako taková se trochu vzpírala popisu. V knize ovšem měla obrázek, který byl stejnou měrou creepy a silly – což je stav vlastní všem Lovecraftovským monstrům.

Když člověk čte popis Mi-Go, hub z Yuggothu, které jsou tak cizí a mimozemské, že se nedají zachytit na fotografii, běhá mu mráz po zádech… nicméně obvyklá ilustrace zobrazuje poněkud bizarní přerostlou mouchu. Podobně je na tom Velké Cthulhu, o kterém hrdina příběhu otevřeně píše jako o monstru, které nelze popsat, ale stejně se o to pokusí – což vede k tomu, že ilustrace ukazují gigantickou postavu s chapadly místo úst a zakrnělými křídly. Což je velmi popsatelné.

Já jsem zmíněné monstrum v Pathfinderu popsal docela evokativně (alespoň myslím), ale nebyl jsem si docela jistý, nakolik se mi podařilo předat potřebné informace, takž jsem popis doplnil i ukázáním obrázku. A Ambeřan (zcela přesně) poznamenal, že to značně ubralo na děsivosti toho střetnutí. A měl pravdu.

Připomíná mi to LARP Bezkrálí kdysi dávno, když jsem hrál slepce (poté, co moje první postava zemřela v úvodních hodinách hry) a strávil jsem značnou část hední doby odkázaný na pomoc ostatních a verbální popisy okolí. Což v případě popisu lokací vedlo k tomu, že gigantické ruiny s vykopávkami, kde jsem se pohyboval, byly v mé fantazii skutečně impozantní a budily respekt. Když jsem později sundal šátek z očí, bylo to trochu zklamání – masivní kamenné pilíře čnějící do nebe byly totiž jen remízek na okraji louky.

Tohle byla cenná lekce a připomínka. Handouty jsou užitečný nástroj a určitě mají v hrách své místo – dopisy, portréty NPC, mapky – to vše hru zlepšuje. Občas je ale představa, kterou si vytvoříme v hlavě, lepší než sebelepší ilustrace a dokáže udělat z průměrné scény něco, na co se dlouho vzpomíná.

A to je samosebou motivace pracovat na kvalitě popisů.